Recenze: Resident Evil: Infinite Darkness má akci i styl. Adaptace videoherní série se Netflixu povedla

Petr Stoško
Seriály
Foto: Netflix

Resident Evil patří mezi nejúspěšnější videoherní značky všech dob a míra jeho popularity je natolik vysoká, že má značka na kontě už několik hraných i animovaných filmů, které rozšiřují příběh her. Resident Evil: Infinite Darkness od Netflixu je tak velmi očekávaným titulem a my se teď podíváme, jak se minisérie povedla.

Když v roce 1996 vyšel první díl survival hororu Resident Evil na první PlayStation, nikdo určitě netušil, jak velkou a nesmazatelnou stopu zanechá v moderním videoherním světě. Kdyby tvůrcům tehdy někdo řekl, že se budou točit velké filmy a seriály, na něž budou fanoušci netrpělivě čekat, asi by tomu v Capcomu nikdo nevěřil. Netflix se i přes obecnou skepsi k filmovým a seriálovým videoherním adaptacím pustil do rizika, jaké zřídka kdy vyjde. Ale když se zadaří, tak je zato zaděláno na pořádný komerční úspěch. A s fanouškovskou základnou této značky je potenciální úspěch až příliš silnou vábničkou, kterou Netflix prostě musel zkusit ulovit.

Děj je zasazen do roku 2006, kdy je v Bílém domě narušena bezpečnost serverů s citlivými údaji. Na místo jsou jako nezávislí vyšetřovatelé pozváni čtyři agenti. Jedním z nich je Leon S. Kennedy, známý jako ten, který přežil katastrofu v Raccoon City. Leon a jeho kolegové – Jason, Shen May a Patrick – brzy zjistí, že se v Bílém domě pohybují zombie, přesně takoví jako ti, proti nimž bojoval Leon v Raccoon City.

Krom toho vyšetřuje podivné události i Leonova stará známá, Claire Redfield. Ta je na stopě událostem kolem speciální armádní čety zvané Mad Dogs, vedené kapitánem Jasonem, který je jedním z agentů vyšetřujících právě případ v Bílém domě. Na Leona i Claire čeká plno nebezpečí, která budou muset překonat, aby poodkryli pravdu.

Už od prvních okamžiků nám je Leon představován jako ultimátní řízek se schopnostmi dalece převyšujícími jakéhokoliv agenta. Je až znepokojivé, s jakou elegancí a ledovým klidem odpraví každého zombíka, co mu stojí v cestě, aniž by si rozcuchal svůj vždy pečlivě upravený účes. Hráči videoherní série jeho schopnostmi udiveni asi nebudou, ale hrou nepolíbení diváci mají už od prvních minut jasno, na jaké úrovni se Leon nachází.

Je třeba podotknout, že série má jen čtyři díly. Ve výsledku se však jedná o zcela optimální volbu. Tvůrci se tak nemuseli starat o nepopulární omáčku, jež by bezduše vyplňovala další a další epizody. Vše je vhodně nahuštěno do těchto několika 25minutových dílů a příběh tak krásně odsýpá. Děj se nikde nezastavuje a plynule tak navazuje jedna Leonova akce na další Leonovu akci, která vrcholí, jak jinak, než další Leonovou akcí.

A tak se dostáváme k mé první výtce. Ačkoliv jsou Leon a Claire hlavní postavy, tak ve všech epizodách stojí příběh i akce převážně na Leonovi. Claire hraje třetí, spíš dokonce až čtvrté housle. Je možné, že si tvůrci Claire šetří na další série, ale za mě je velká škoda, že má její postava jen pár štěků.

Jedním z nejzajímavějších aspektů tohoto seriálu je rozhodně kamera. Už od první epizody jsem si povšimnul, jak se kamera neortodoxně hýbe a že je neustále v pohybu, takže i zdánlivě statické záběry mají svůj kameramanský drajv. Za povšimnutí stojí například rozhovor Leona a Claire v první epizodě, kdy oba stojí na místě a kamera krouží kolem nich a snímá dialog ze stále nových a nových úhlů.

V několika pasážích sleduje kamera dění očima třetí osoby, jak to bývá obvyklé ve videohrách. A právě takový dojem chtěli tvůrci divákům určitě přivodit. Seriál tím dostává úplně jinou, pro hráče dobře známou, atmosféru, která mi k vyprávění takového příběhu prostě sedí.

Samotný příběh je velmi jednoduše napsaný a pracuje se starým dobrým spiknutím. Tudíž se tu na sáhodlouhé dialogy moc nehraje a ke slovům, přicházejí spíše zbraně. Ano, možná je příběh až příliš jednoduchý a prostý, ale k zombie střílečce tohle tak nějak patří, a hlavně to bohatě stačí. Hledáte-li příběh jako od Shakespeara, tak jste na špatné místě, tady se tvrdě bojuje.

Pokyn Netflixu k režisérovi Eiichirō Hasumimu zněl jasně – nekomplikuj děj, akce musí střídat akci a taky je dobré přidat pár referencí na hry, tím potěšíme věrné fanoušky a všichni budou šťastní. Režisér poslechnul a vskutku nic světoborného nevymýšlel, což je pro výsledný produkt rozhodně dobře.

Všichni dostali přesně to, co chtěli, a to v nadstandartní kvalitě. Srdíčko nejednoho fanouška si tak dozajista přišlo na své. V konečném součtu se jedná o nadprůměrné akční dílo, které nikoho neurazí a mnoho lidí jistě nadchne natolik, aby netrpělivě očekávali další epizody, které určitě Netflix připraví.

Diskuze
Pokud chcete přispět do diskuze, musíte se přihlásit.