Druhá řada seriálu sleduje proměnu titulního hrdiny Cassiana Andora z nezaujatého, cynického nýmanda a flákače v rebelského hrdinu na cestě k epickému osudu. Skoro by se dalo říci: „Jak chudý Honza z galaktické vesnice ke štěstí a slávě přišel a udělal to jinak, než jeho Star Wars předchůdci.“
Jak známo z kinofilmu Rogue One, jeho osud vyústí poněkud tragicky, takže toho štěstí ani slávy ho nakonec příliš nepotkalo. Tvůrci tak rozebírají příběh bezejmenného hrdiny, který sice sehrál obrovskou roli v povstání proti totalitnímu impériu, ale do dějin se oficiálně nezapsal. Možná i proto, že po cestě musel někomu vyšít blasterem olověnou plombu na čelo.
Druhá řada Andora se od pojetí Star Wars odlišuje
Právě takováto existencionální dilemata z různých stran nahlíží druhá a finální série prequelu k oceňovanému filmu z rodiny Star Wars, který je přímým prequelem k úplně prvnímu snímku tohoto obřího popkulturního fenoménu, jenž už dávno přerostl přes svět tmavých kinosálů.
S Andorem měl jeho tvůrčí otec Tony Gilroy velké plány. Natáčet se mělo hned několik řad seriálu o vnitřním přerodu jednoho z mnoha stovek hrdinů vesmírné ságy. Vše na pozadí prequelu k prequelu. Propojenost s hlavní dějovou linií Star Wars přináší Andorovi jednoznačně příjemné pnutí a lahodný fanservice střípků kroniky toho, jak to všechno začalo.
Někde v těchto místech však napojení na Star Wars u Andora končí. Gilroy si totiž vypůjčil vizuální i metapříběhové kulisy, ale celkové pojetí nemá s Lucasovým přístupem k látce takřka nic společného. Fantaskní prvek síly je zde takřka vypuštěn, atmosféra vesmírného dobrodružství ignorována, ohled na nezletilého diváka nebrán a opovrženo je i světem emzáků, který reflektoval multikulturní životní filozofii George Lucase.
Zkrácení Andora na dvě řady seriálu pomohlo
Ve výčtu nepoužitých tradičních vyprávěcích postupů Star Wars bychom mohli pokračovat. Vzhledem k počtu pokračování chrlených po odkoupení Lucasfilmu Disneym se určitě otevřel prostor k experimentu zkusit to s Hvězdnými válkami i jinak. Jenže Gilroyův tým se v experimentování na svaté půdě superslavné franšízy vydal o krok dál, než je zdrávo.
V první sérii se vzdal svižného tempa dobrodružných příběhů, kterým vděčí za úspěch pokračování jako Mandalorian či Kenobi, a místo toho se ponořil do uměleckého sebetrýznění v podobě dlouhých záběrů na tváře herců i prázdné vesmírné kulisy. Diego Luna i Stellan Skarsgård přesto znovu potvrdili svůj herecký talent.
Přenesl nás do 70. let, kdy u nás frčel Sandokan, také díky záběrům na nedostupnou exotickou krajinu. Vesmírný svět je pochopitelně rovněž nedostižnou exotikou a vizuálně patří druhý Andor ke klenotům trikových kulis Star Wars „žánru“, jen dnešní mainstreamový divák očekává něco trochu jiného.
Umělecky ladění fanoušci roztahané pojetí ocenili, ovšem ti uvyklí zažitým a podstatně svižnějším postupům odsoudili ambiciózního Andora k rychlému ukončení ve 2. řadě. Všechno zlé je k něčemu dobré.
První tři díly se nesou v rozplizlém tempu, kdy se dá sice snaha o pomalé vystavění dějového oblouku k závěru pochopit, ale nuda se při sledování dá krájet. Naštěstí zbytek epizod musel naplánovaný děj odvyprávět ve zrychleném tempu a dostává krásné grády plné diváckého napětí. Kdo přetrpí začátek, bude královsky odměněn.
I tak zůstává Andor daleko od toho, na co jsme si u Star Wars zvykli, ale pokud divák nepatří mezi infantilní fanoušky, sledování si nakonec užije. Andor totiž má emoce, dějový oblouk, napětí i trochu té nadčasové provokace. Zatímco fanoušci možná zůstanou trochu kritičtí, otevírá Andor dveře i těm, co vesmírnému dobrodružství dosud příliš neholdovali.
Zdroje: autorský text
