Monstra, zombies, krev, sprosté hlášky, několik opravdu nepříjemných lekaček a Austin Abrams, který většinu filmu zoufale bojuje o vlastní život. Nový Resident Evil není dokonalý, ale Zach Cregger z jednoduchého příběhu vytěžil překvapivě originální, zábavnou a zatraceně svižnou hororovou jízdu.
Pokud jste viděli Barbara nebo Hodinu zmizení, tak už víte, že Zach Cregger není režisér, který by oprášil známou značku, tak trochu ji zrecykloval a poslal do kin. Resident Evil si vzal do rukou po svém a dal do něj svůj rozpoznatelný rukopis. Pokud neznáte videoherní předlohu a ani původní sérii s Millou Jovovich, vůbec to nevadí. Už samotný trailer je tak poutavý, že navnadí na to, co z toho Cregger ještě dokáže vytáhnout. A je to pořádná jízda. Za devadesát svižných minut se opravdu nestihnete ani chvíli nudit.
Austin Abrams má jeden jediný úkol – přežít
Resident Evil nemá scénář, který by čítal několik vrstev příběhu a spoustu zákoutí. Je až směšně jednoduchý. Víc ale tahle akční jízda nepotřebuje, protože divák za pár minut přestane sledovat, co režisér vypráví, ale jak to vypráví.
Cregger vzal obyčejného člověka, hodil ho do absurdní situace a už ho z ní nepustí. Tím člověkem je Bryan v podání Austina Abramse, který má dovézt zásilku na předem určené místo. Něco mu ale její doručení hodně znepříjemňuje. A tím v podstatě můžeme skončit.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Hit Netflixu trhá rekordy, diváci ale diskutují o jeho závěru. Kdo je tajemná dívka v modrém svetru?
Velkou zásluhu na tom má právě čím dál častěji obsazovaný Austin Abrams, který v podstatě nesleze z plátna. Jeho Bryan není žádný neohrožený akční hrdina, který se na monstrum usměje, nabije zbraň a začne posílat k zemi všechno kolem sebe. Ječí jako malá holka, utíká, panikaří a u toho všeho trousí jedno sprosté slovo za druhým. Nečekejte hluboké monology ani filozofování. Jen hlášky člověka, který se snaží pochopit, proč se mu tohle všechno děje.
Cregger moc dobře ví, jak vyděsit
Už v úvodní scéně v zasněženém lese, posléze na pláni, dokázal Cregger vytěžit atmosféru na maximum. Nikde nikdo, ticho, krvavé stopy a policejní auto převrácené na střeše. Něco je špatně. Leknutí, které je zcela zřejmé, ale nepřijde a místo toho se stane něco úplně jiného. Mrazení v zádech zaručeno, srdce v kalhotech hned poté taky.
Většina filmu je natočená tak, že monstra si není možné pořádně prohlédnout. Tvůrci pracují s tajemstvím a v těch správných chvílích ukazují jen část. Divák tak na jednu stranu touží po tom prozkoumat další z chapadel, na druhou stranu by si raději zalezl pod peřinu a neviděl vůbec nic. Zvědavost ale stejně nakonec vyhraje.
A pak přijdou chvíle, kdy už je ale potřeba něco ukázat. Tady skvěle klape scéna natočená v Přístavní ulici v pražských Holešovicích, kde ze střech domů doslova prší zombies a hlavní hrdina se jim mrštně vyhýbá. A právě na monstrech je vidět jejich propracovanost. Začátek filmu ukáže, jak jedno z nich vzniká. Tyto deformace připomínají nedávnou Substanci nebo seriál Krása. Cregger se nebojí praktických efektů, animatroniky, krve ani slizu a díky tomu mají jeho monstra místy až nepříjemně hmatatelnou podobu.
Mimochodem právě tahle scéna je krásnou ukázkou Creggerova přístupu. Režisér nechtěl, aby padající těla působila jako digitální efekty, a tak nechal pomocí jeřábů shazovat obří vaky naplněné krví, které dopadaly na auta a ulici. Některé detaily se samozřejmě následně upravovaly pomocí VFX, samotná fyzika celé scény je ale skutečná. A na výsledku je to znát.
Samostatnou kapitolou je závěrečná scéna v nemocnici, která je efektní, absurdní a některé momenty z ní dokonce balancují na hraně snesitelnosti sledování. Film se rozhodně nebojí krve, tělesného hororu ani velmi nepříjemných výjevů.
Komedie? A sakra dobrá
Bryan má totiž jednu jednoduchou obrannou strategii, která překvapivě funguje jak na něj, tak na diváka. Když už se všechno kolem něj totálně podělá, začne nadávat. Někdy pobaví víc, někdy míň, ale rušivé to určitě není.
Humor tady nepůsobí jako něco, co bylo do hororu násilně přidáno, aby se sledující mohl každou chvíli zasmát. Vychází především z Bryanovy situace. On sám nechápe, co se děje, je vyděšený a jeho reakce jsou často přesně takové, jaké by člověk čekal od někoho, kdo se ocitl v naprosto šílené situaci.
Devadesát minut, které utečou až podezřele rychle
Po technické stránce se Resident Evilu nedá v podstatě nic vytknout. Kamera Daria Wolskiho je jedním z hlavních důvodů, proč film tak dobře funguje. Wolski často drží Bryana v záběru, sleduje ho zpoza ramene a nechává kameru pohybovat se spolu s ním. Když utíká, máte pocit, že utíkáte s ním. Když posvítí do tmy baterkou, vidíte přesně to, co vidí on. A když se dostane do nějakého tmavého prostoru, najednou máte velmi nepříjemný pocit, že něco může být schované přesně tam, kam se zrovna dívá.
Výborně se také pracuje se světlem. Resident Evil se často obejde bez klasicky nasvíceného prostoru a spoléhá na světla aut, baterky nebo pouliční osvětlení. Tma tak není jen kulisa, ale přímo součást napětí.
Stejně dobře zapadá i hudba Ryana a Hayse Holladayových, kteří s Creggerem spolupracovali už na Hodině zmizení. Místo toho, aby se soundtrack snažil každou scénu násilně vygradovat, pomáhá filmu držet neustálý pocit pohybu. A to je důležité, protože Resident Evil prakticky nikdy nezastaví.
Na tempu má zásluhu i svižný střih Joea Murphyho, který s Creggerem spolupracoval už na Barbarovi a Hodině zmizení. Film se nezdržuje a jakmile něco skončí, člověk už je zase někde jinde. Výsledkem je devadesátiminutová jízda, která uteče až podezřele rychle.
Resident Evil možná není dokonalý, ale pokud divák přimhouří oči nad banálním scénářem, z kterého Cregger vytěžil maximum, a přistoupí na jeho zběsilou hru, parádně si snímek užije. Máme tu skvělou kameru, výborné tempo, povedená monstra, krev, absurdní situace, humor, a hlavně režiséra, který se nebojí udělat věci trochu jinak. A právě díky tomu má Resident Evil i přes svou béčkovou jednoduchost koule na to, aby se držel vlastních pravidel.
Zdroje: Screen Daily, Moviefone