Recenze: Nový český snímek dokazuje, že mladá generace zdaleka není ztracená. Velký finále PSO rozpláče i motivuje

Tereza Pulgretová
Foto: Analog Vision

V době, kdy kina válcují velkofilmy, jako je Deadpool & Wolverine, historické drama Vlny nebo animák V hlavě 2, se na svoji odvážnou cestu vydal také český dokumentární snímek Velký finále PSO. Nenápadná novinka z dílny mladého režiséra Dominika Kalivody má přitom rozhodně co nabídnout. Rozpláče i rozesměje, pobaví i motivuje. Hlavně ale dokazuje, že některá klišé jsou zkrátka skutečně jen tisíckrát zopakovaná pravda.

„Svět patří těm, co se neposerou,“ napsal Charles Bukowski, a výstižně tak shrnul velmi jednoduchou a odvěkou pravdu, které se dodnes v různých variantách chytají motivační kouči po celém světě. Příběhy o obyčejných lidech, kteří začínali takzvaně od píky, aby poté měnili svět, velmi rádi využívají i filmoví tvůrci. Ti poté diváky často přesvědčují o tom, že když člověk něco dělá s láskou, úspěch přijde sám, nebo že stačí něco opravdu chtít a ono se to vyplní.

Podobného motivu David versus Goliáš se ujal i režisér Dominik Kalivoda, který svým debutovým dílem s názvem Velký finále PSO ale připomíná i druhou stranu mince. A to, že pouze talent nestačí. Potřeba je taky velká trpělivost, výdrž a hlavně tvrdá dřina.

ČTĚTE TAKÉ: DOKUMENT, KTERÝ ZOBRAZUJE VÁCLAVA HAVLA VE ZNÁMÝCH I VEŘEJNOSTI DOSUD SKRYTÝCH POLOHÁCH, DORAZÍ NA NETFLIX

Kalivoda v časosběrném celovečeráku zachycuje partu amatérských hudebníků z tuzemského města nedaleko polských hranic. Muzikanty z Police Symphony Orchestra (PSO), kteří se schází ve volném čase, ukazuje v jejich nespoutané mladické ztřeštěnosti i uprostřed na první pohled šílených nápadů. Mezi těmi je například benefiční koncert pro pět tisíc posluchačů, vyprodání pražské Lucerny nebo spojení s francouzskou zpěvačkou Zaz.

To vše se odehrává na pozadí let 2019 až 2022, kdy svět postihuje koronavirová pandemie a válka na Ukrajině. Uskupení však stojí před jinou a možná vůbec největší výzvou. Jeho členové, hudební nadšenci a především kamarádi, postupně dospívají a zjišťují, kam je jejich životní cesty zavedou. A světě div se, ne vždy to jde ruku v ruce s obřími a časově náročnými plány dobrovolnického orchestru z východních Čech.

Jedním z osudů, na kterém tvůrci vhodně ilustrují strasti kulturního průmyslu, je zakladatelka tělesa Petra Soukupová. Ta k vedení vzkvétajícího PSO zvládla v uplynulých letech dokončit vysokou školu a nastoupit do práce na plný úvazek. Na místo zakládání rodiny nebo kariérního postupu je ale ochotná vložit své stavební spoření do bláznivých projektů orchestru, kterému věnuje nejen veškerý zbývající čas, ale i celé srdce. Nic se pro ni nemění ani v moment, kdy chod společnosti ochromuje covid.

Soukupovou a její tým to nevyvádí z míry a snaží se pro své plány s úsměvem najít nová kreativní řešení. Absurditu některých omezení a problémy, kterými si umělci museli tehdy procházet, tvůrci skvěle nastiňují často nenápadnými vtipy, čímž vhodně dokreslují přístup, jejž hudebníci z Police nad Metují k celé situaci zaujali. Radost z hraní se u nich paradoxně pomalu vytrácí až v moment, kdy se vše stabilizuje a pro některé členy se z PSO stává spíš povinnost.

Na odvedené práci režiséra je vidět, že s PSO strávil několik dlouhých let, a do snímku se mu tedy podařilo přenést jeho neobyčejnou atmosféru. Energii mladého kolektivu ukazuje s lehkostí a bez trapnosti v maličkostech, jako je necenzurování sprostých slov. Nebojácnost pak dokládá například skrz rýpnutí do některých kroků a výroků českých politiků.

PSALI JSME: HUDEBNÍ VZPOMÍNKA NA OSMDESÁTKY ROZPLÁČE I POBAVÍ. DOKUMENT NEJHVĚZDNĚJŠÍ NOC POPU JE PLNÝ PŘEKVAPENÍ

Foto: PSO/Michal Bareš

Osobní zkušenost Kalivody s PSO a uměleckým průmyslem lze spatřit i v rovině zobrazování problémů, se kterými se tyto profese běžně potýkají, jako je například nedostatek financí nebo čekání na onen velký „průlom“. Diváky přitom dokáže několikrát rozesmát velmi specifickým humorem, ale zároveň i pohladit po duši dojemnými scénami, kterými ale s náležitostí šetří.

Velké finále PSO diváka vtáhne i díky záběrům, které někdy úplně neodpovídají dokumentárnímu žánru a i přes okatou „nahranost“ působí autenticky. Zkrátka sledujícím dodávají pocit, že ví, co tím vším chtěl básník říci.

Možná i díky těmto pokusům se tvůrcům daří po celou dobu udržet diváckou pozornost i přesto, že dokument nepatří k nejpopulárnějším filmovým kategoriím. Otázkou ale zůstává, ke kolika lidem se nakonec film kvůli nevýraznému promu dostane. A to je škoda. Kalivoda totiž svůj první celovečerní kousek určený pro úzkou cílovou skupinu předává způsobem, jenž má potenciál zaujmout široké publikum. Hlavně ale dokládá, že mladá generace není líná, bez zájmu a už vůbec ne ztracená.

Diskuze
Pokud chcete přispět do diskuze, musíte se přihlásit.