V tuzemských kinech se mezi akčňáky a velkofilmy nedávno objevila nenápadná novinka z dílny talentovaného českého tvůrce. Dokument o nadšených muzikantech z Police Symphony Orchestra s názvem Velký finále PSO ohromil diváky i kritiky. Za autentické ztvárnění inspirativního příběhu mladých lidí dostal snímek také Zvláštní uznání prezidenta Zlín Film Festivalu, jehož letošní 64. ročník film zahajoval. O filmařské práci, osobních hranicích i domácím uměleckém průmyslu se v rozhovoru pro Netflixer rozpovídal jeho režisér Dominik Kalivoda.
Už máš za sebou skoro všechny slavnostní premiéry. Jak se cítíš?
Cítím se dobře. Paradoxně nejsem tak unavený a vyšťavený, jak jsem očekával. Pořád si ale neuvědomuji, že je ten celovečerák konečně hotový. A mám se fajn i z toho důvodu, že se film líbí divákům, kteří na něj dorazili, a líbí se i kritikům. Škoda jen, že lidi do kina nechodí víc.
To ale není jen tento případ, na filmy se moc nechodí obecně. A s dokumenty to asi bude ještě složitější.
Je to tak. Ale jsem spokojený, že jsem zvládl po pěti letech udělat celovečerní snímek a díky tomu projektu se mi, mimo jiné, taky posunula hranice stresu úplně na jinou úroveň. Ještě týden před premiérou na festivalu ve Zlíně mi všichni říkali, že nestíháme. V momentě, kdy jsem tedy viděl, jak běží závěrečné titulky, tak jsem si oddechl, že žádný extra průšvih nenastal a všechno jsme to zvládli.
Vyškolilo tě natáčení ještě v něčem dalším kromě toho, že už zvládáš pracovat s větším klidem?
Určitě ano. Když jsme startovali, tak jsem byl vlastně začínající absolvent filmové režie. Zároveň jsem si k sobě vzal o generace starší a zkušenější lidi, se kterými jsme si sedli lidsky, ale chvílemi jsem cítil, že jsou zvyklí na nějaké standardy. A ty jsem se já musel buď naučit, nebo je pro ně nějak vybojovat.
Poprvé v životě jsem taky dělal zvuk do kina, což je úplně jiné, než dělat pro televizi. Hrozně mě to bavilo. V kině totiž divák vnímá úplně všechno, nic ho u sledování neruší. Velkou debatu jsme vedli i u střihu, protože do toho výsledku nikdy nelze dostat vše. Člověk musí přemýšlet i nad tím, aby to tempo pro diváka nebylo příliš rychlé, ale zároveň ho děj udržel v pozoru. Odhadnout, co je tedy ta správná míra, to pro mě byla takzvaně škola jako prase.
No a opět jsme u toho, že u dokumentů je tohle ještě o poznání těžší úkol. Tobě se ale i dle ohlasů povedl na jedničku.
Víc lidí nám řeklo, že by chtěli, aby byl film delší. Materiál bychom na to samozřejmě měli, ale já jsem se řídil podle sebe. Vím totiž, že když jsem na festivalu a v programu vidím u dokumentu délku třeba sto dvacet minut, tak si říkám už dopředu, že to bude nuda a samé dlouhé umělecké záběry. (smích) Navíc jsem si říkal, že kdyby to náhodou lidi nebavilo, tak je tím úplně nenaštvu, rychle jim to uteče a půjdou zase domů.
„Film má podle mě pohladit a dělat radost. Zkrátka má divák zapomenout na všechno, co ho ‚tam venku‘ štve, a prožít si v kině něco hezkého.“
Jak se člověk vůbec dostane k práci režiséra?
Začne točit už na základce, protože ho to nesmírně láká. Pak dělá pro městskou televizi a pak se přihlásí na školu a pořád ho to baví. A potom si to už „jen“ musí všude vybojovat. Když nemá kontakty a známosti, o to víc se po cestě nadře. Nejde ale přijít jenom k hotovému.
Ve filmu Velký finále PSO se mluví i o tom, co hudba pro zúčastněné muzikanty znamená. Tak to trochu otočím a zeptám se tě, co pro tebe jakožto režiséra znamená film?
Hrozně mě baví, že je to něco, co tady zůstane, dokud bude audiovizuální formát existovat. Je super, že se člověk na tento „živý“ zápis může kdykoliv zpětně podívat. Líbí se mi také, že vytvářím svoje světy a emoce, skrz které se můžu lidí dotknout. Film má podle mě pohladit a dělat radost. Zkrátka má divák zapomenout na všechno, co ho „tam venku“ štve, a prožít si v kině něco hezkého.
Co Dominika Kalivodu jakožto tvůrce na Police Symphony Orchestra fascinuje?
Na začátek musím říct, že je mi ten orchestr velmi sympatický. Jsou v něm obyčejní lidé, ale právě v tom vidím tu krásu. Mají obrovský drive, baví je to a je s nimi sranda. Neberou se tak úplně vážně, takže v tom se určitě také podobáme. A pak asi i to, že je baví bavit lidi.
V tom kolektivu funguje takový zvláštní mechanismus, ve kterém dlouho nevydrží velká ega. Petra (zakladatelka PSO, pozn. red.) ale nikoho nevyhazuje a vždycky všem říká, že to je dobrovolná činnost. Nikoho nenutí tam být, a to mně přijde strašně hezké. Myslím si, že je důležité, aby to všechny bavilo, a zůstalo to tak hezky čisté a fungovalo to jako jeden celek.
Podobné principy prosazuješ i ty při svojí práci?
Ano. Myslím, že jsem kolikrát řešil věci, na které by se jiní režiséři vykašlali. Snažím se, aby všem bylo příjemně a fajn, protože tuhle práci nejde dělat pro peníze. A u dokumentu obzvlášť. Takže se snažím vycházet se všemi, a když někomu něco nevyhovuje, tak to chci vychytat. To ale neznamená, že si nechávám srát na hlavu. (smích)
Ne?
Musím se přiznat, že jsem na pár lidí v posledním půlroce do telefonu pořádně řval. Třeba mě dokážou naštvat e-maily v jednu ráno. Ty už zásadně neotvírám. Říkal jsem, že jestli mi někdo bude psát takhle pozdě věci, které mě naštvou, tak tomu člověku normálně zavolám, aby měl stejně zkaženou noc jako já.
Vnímáš někdy, že tě ostatní tvůrci berou ještě jako mladého začátečníka?
To víš, že jo. S kolegy jsem se o tom i bavil, že mě někteří pořád považují za studenta a nikoho nezajímá, kolik jsem předtím udělal třeba přímých přenosů pro televizi. Rád se nechám přiučit nebo si některé věci ukázat, ale chce to určitý balanc, a ne abych si pořád musel všechno vybojovávat. Byly tedy i momenty, kdy jsem něco rozhodl a řekl, že to tak bude, protože to tak chce režisér a hotovo.
Mrzí tě, když s tebou někdo jedná jako s nezkušeným školákem?
Štve mě, když to někdo využívá jako slabé místo, na které člověk nemá argument. V tu chvíli totiž nemám jinou možnost, než sklopit hlavu a dokázat, že to není pravda. A to se jistým způsobem stalo i s PSO. Od začátku jsem říkal, že film bude pro všechny věkové generace, ale moc lidí tomu nevěřilo. Najednou se ukazuje, že jsem měl pravdu.
Dramaturg mi taky před začátkem střihu řekl, že na papíře moje nápady vždycky fungují, ale natočený materiál už tolik ne. Když jsme to celé dostříhali a on to okomentoval slovy, že nečekal až takový příběh, tak jsem to bral jako největší pochvalu. Zároveň jsem chtěl říct oblíbené „já to říkal“, ale přišlo mi to nakonec vlastně zbytečné.
Za tři a půl roku, co jsi s orchestrem natáčel, nastalo několik momentů, kdy to s muzikanty nevypadalo úplně růžově. Přišel covid, pak válka na Ukrajině či nějaké osobní krize. Bál ses někdy, že skončí?
Když jsme začínali točit, tak na schůzce s dramaturgy padlo, že by pro film bylo nejlepší, kdyby se v průběhu natáčení orchestr rozpadl a pak dal zase dohromady. (smích) První měsíce se jim ale všechno dařilo, dokonce i při první vlně koronavirové pandemie. A když pak třeba hrozilo, že by se Petra mohla sesypat, tak jsem si asi nikdy nemyslel, že by se PSO rozpadlo úplně. Ostatní by ji totiž podrželi. Takže jsme se spíš báli, že to bude hrozný kýč a že nebudeme mít žádnou krizi.
„Vysněná“ krize ale nakonec přišla, i když sis na ní musel počkat. Napadlo tě někdy, že bys do toho děje sám zasáhl?
Moc jsem to nedělal, ale je pravda, že v některých chvílích jsem o tom vážně přemýšlel. Nakonec jsem došel k tomu, že by to bylo za hranou, a že tedy budeme točit věci takové, jaké doopravdy jsou. Jednou jsem do „dění“ lehce zasáhl. A to v momentě, kdy mi bubeník řekl po cestě v autě, že chce skončit. Petra byla v tu chvíli těsně před zhroucením, takže jsem věděl, že jí to nemůže v tu chvíli oznámit a že s tím musí počkat. Než ale přišla vhodná příležitost, tak se znovu nakopl a nakonec v orchestru zůstal hrát dál.
Z tvého vyprávění je jasné, že sis s aktéry vybudoval přátelský vztah. Jak těžké je se udržet, když víš, že bys měl zasáhnout a zachránit toho člověka před nějakým průšvihem? A to možná ani ne tolik jako režisér, ale spíš jako kamarád.
Nad tím jsem přemýšlel hodně. Někdy jsem se strachoval, že se nechávám moc unést kouzlem jejich nadšení a nedržím si dostatečný odstup jako režisér. Dělo se to třeba, když měli pozvat na koncert na závěr Smetanovy Litomyšle zahraniční celebritu. A oni si vybrali Paula McCartneyho.
Bylo tam ale i několik emočně náročných a vypjatých momentů, kdy jsem se rozhodoval, jestli kameru vypnout, nebo nechat běžet.
Na co z natáčení rád vzpomínáš?
Krásných vzpomínek je mraky. Pamatuji si třeba první natáčecí den, kdy jsem si ještě myslel, že to všechno zvládnu sám s jednou kamerkou. Taky první setkání s Davidem (dramaturg PSO, pozn. red.) bylo nezapomenutelné, teď z nás jsou velcí kamarádi a občas nám ze srandy říkají „vitamín D”. (smích)
A samozřejmě nemůžu opomenout koncert se Zaz. Jednak koncert jako takový, ale i to, co mu předcházelo. Moc hezký okamžik byl, když jsme zkoušeli příchod samotné Zaz na pódium a technicky se to nedařilo. Byly tam problémy s dosahem bezdrátových mikrofonů a odposlechů kvůli silným stěnám zámku. A když nám potřetí její manažer řekl, že se ten náš nápad prostě musí zrušit, že on s tím nesouhlasí, přišla samotná Zaz s tím, že jí se nápad líbí a že to tak udělat chce. V tu chvíli se přidal i tým francouzských zvukařů, kteří řekli, že se jim to taky líbí a že jdou pomoct našim zvukařům. A klaplo to.
Ve Zlíně jsi dostal zvláštní cenu prezidenta tamního filmového festivalu. Bylo to pro tebe zadostiučinění po všech těch letech, o kterých mluvíš?
Samozřejmě mě to potěšilo, ale beru to spíš jako takový hezký bonus. Zadostiučiněním pro mě byla už samotná projekce ve Zlíně. Když film skončil a celý sál začal tleskat, tak jsem opravdu cítil, že jsme to dokázali. Navíc mezi diváky byli „lidi z branže“ i známé tváře, se kterými se chtěl člověk seznámit, ale najednou to bylo opačně a oni chodili za mnou.
Cenu tedy beru jako dobrou startovní pozici, která nám pomohla film zviditelnit i v médiích. Přijde mi ale, že spousta lidí ani netuší, jak je celý Zlín Film Festival významný. Patří totiž k nejstarším a největším akcím svého druhu na světě a jezdí na něj tuzemská i zahraniční oborová esa.
Ve snímku je několikrát zmíněno či naznačeno, že být mladý umělec není zrovna jednoduché, a to i kvůli penězům. Jak to vnímáš ty?
Teď jsem byl nedávno na jednom rozhovoru, kde jsem zmínil, že dělám stevarda. Týden předtím byl v tom samém podcastu jiný režisér, který si dělal legraci, že asi začne brzy jezdit s kamionem. To mi přišlo komické a myslím, že to o české kinematografii leccos vypovídá. Nejtěžší na tom je umět si obhájit „to svoje“. Mně se to teď sice povedlo, ale udělat to podruhé a dokázat, že to nebyla jen náhoda, bude asi ještě náročnější.
A chystáš nyní vůbec něco dalšího?
Mám trochu pocit, že se v současné době točí mnoho filmů, u kterých člověk vlastně nechápe, proč vůbec vznikly. A to se nechci nijak povyšovat. Je pravda, že jestli ten film funguje, zjistí tvůrci většinou až v kině, kdy už je na zpátečku pozdě. Někomu třeba dělá radost na tom „jen“ vydělat, což nepovažuji nutně za něco špatného, ale než prostě začnu něco dalšího točit, rád bych si ujasnil proč.
Co by se podle tebe muselo stát, aby se tohle v tuzemsku změnilo?
Myslím, že bychom se měli zamýšlet hlavně nad tím, jak diváka přitáhnout do kina. U některých kousků totiž například zvuk nahradit doma u obrazovky nelze, a lidé se tak ochudí o skvělý zážitek. Tvůrci by tedy podle mě měli ke svojí práci přistupovat víc zodpovědně a dělat všechno pro to, aby divákovi stálo za to dát tři stovky za vstup do kina a ne si počkat, až jejich vysněný film bude na Netflixu.
No a lidé by zase mohli víc chodit do kin, ale i na živou či jakoukoliv jinou kulturu, a víc ji tím podporovat. Někteří si možná myslí, že je to zbytečná věc. Kultura ale formuje společnost. A když se lidem nechce číst knížky a vzdělávat se, tak jak jinak už to dělat než pomocí zábavy, díky které se nad určitými tématy třeba aspoň zamyslí.
No a taky mě trochu štve, že se pořád obsazují ti samí herci, protože když tam není známá tvář, tak na to televize peníze nedá.
Zároveň ale teď přišla na scénu celá nová a velmi úspěšná herecká generace.
Ano, ale to je přesně ono. Když se objeví někdo šikovný, tak se ho filmaři chytnou a obsazují ho do všeho možného. A takhle to pak pojede několik let, než přijde někdo další. Talentovaných lidí je přitom v oboru hodně.
„Přijde mi, že pohádka a komedie jsou v Česku považovány za sprostá slova. Jenže já nechci točit několik sérií jedné detektivky jen proto, že na tom televize díky sledovanosti v reklamách vydělá.“
Předtím jsi točil spíš fikci, nejvíc asi komedie. Objevil jsi v dokumentu něco nového, co by tě bavilo?
Mě na filmařině nejvíc baví být s ostatními na place. Před osmi lety bych se tomu, co řeknu, nejspíš zasmál a myslel si, že to jsou jen nějaké umělecké kecy. Ale uvědomil jsem si, že nejdůležitější je, aby mě to jako tvůrce bavilo a viděl jsem v tom smysl.
Časem bych se rád vrátil k hraným věcem a zkoušel dál pohádky, komedie nebo dramata, které diváka pohladí. Přijde mi ale, že tyto dva žánry (komedie a pohádka) jsou v Česku považovány za sprostá slova. Jenže já nechci točit několik sérií jedné detektivky jen proto, že na tom televize díky sledovanosti v reklamách vydělá.
A co ti přijde náročnější, dokument nebo fikce?
Obojí má svoje pro a proti. U hraných filmů si člověk nevystačí sám s kamerou, jako je to u dokumentu. Na druhou stranu se s herci hádáš tak maximálně o pár větách ve scénáři, kdežto při dokumentování se s těmi lidmi musíš sblížit, aby ti věřili a otevřeli se před tebou. A i když tě někdy šíleně štvou, tak to musíš ustát. No a pak tě navíc čeká nesmyslné množství natočených záběrů, kterými se musí člověk prokousat.
Co spojuje tvoje dvě profese režiséra a stevarda?
Je to komedie. (smích) Taky v obou pracích musíš umět trochu hrát. Rozdíl je ale v té zodpovědnosti. Když totiž někoho v letadle poliju kafem, tak se ten chudák vyřve a já mám za dvě hodiny klid. U filmu ale ručím za všechno. Herce, štáb, peníze, techniku, a to od začátku až do úplného konce. Letadlo mám v současné době jako čističku hlavy, pomáhá mi si občas odpočinout a na chvíli vypnout od starostí, které mám „na zemi“.
Velký finále PSO zachycuje jakýsi průlom tohoto tělesa, po kterém se o nich začalo víc psát a mluvit. Vnímáš jako onen zlomový okamžik tvé kariéry právě tento nový dokument?
Zásadní to určitě je, protože je to můj první celovečerák. Jedna kamarádka mi řekla, že po tomhle se mnou budou chtít spolupracovat všichni. To by bylo samozřejmě hezké, ale musím se přiznat, že ten telefon zatím úplně nezazvonil. (smích) Doufám ale, že každý další projekt bude nová výzva, jinak by mě to asi úplně nebavilo. Člověk asi do života prostě potřebuje nějaké vzrušení, aby měl chuť dělat další a další věci.
Dominik Kalivoda (*1996, Litomyšl)
S filmovou a televizní činností začal už na základní škole, kde založil školní televizi. Od svých patnácti let spolupracoval jako produkční a moderátor s Národním festivalem Smetanova Litomyšl a v letech 2018 – 2020 s Mezinárodním filmovým festivalem v Karlových Varech, kde režíroval videoreporty pro Festivalový deník. Při studiích filmové režie na Akademii Michael v Praze sbíral zkušenosti jako asistent na několika natáčení hraných filmů a reklam. Jeho studentský snímek První večeře měl mezinárodní premiéru na Neisse Film Festival.
Od roku 2018 pracuje na dokumentech a přímých přenosech pro Českou televizi, stejně tak působí i v České filharmonii. Kromě nového snímku Velký finále PSO s Davidem Ostružárem pro orchestr režíroval několik dalších velkých projektů včetně závěrečného koncertu Smetanovy Litomyšle s francouzskou zpěvačkou Zaz.
