Sto roků samoty (One Hundred Years of Solitude) ukazuje Netflix v jeho nejzářivějších barvách. První část série podle slavného románu je nejen ambiciózním počinem, také lahůdkou jak pro náročného diváka, stejně jako pro ty, kteří u sledování Netflixu hlavně relaxují po večerech. Spojit obě polohy rozhodně není málo.
Pokud si Sto roků samoty pustíme v originálním znění, angličtinu tentokrát neuslyšíme. Postavy hovoří španělsky. Natáčelo se v Kolumbii, čímž byla dodržena autobiografická část knižní předlohy. Její autor Gabriel García Marquez totiž román zařadil do města Macondo, inspirované městem Aracataca, kde žil.
Právě město Macondo je ústřední kulisou a takřka i aktérem celého vyprávění. Od jeho založení v bažině uprostřed pralesa až po jeho rozvoj do kouzelného městečka jde vidět pečlivost, s jakou filmaři přistoupili k vizuálu. Ten je naprosto úchvatný. V propracovaných kostýmech a kulisách, dnes by se řeklo, „za pomoci praktických efektů,“ vrací v moderním pojetí romantický prostor věčného vedra a propocených košilí. U nás kdysi velmi populární např. v příbězích Sandokana, tygra z Mompracenu.
TAKÉ ČTĚTE: Recenze: Venom: Poslední tanec je našlapaný akcí, humorem i emocemi a je důstojným zakončením celé trilogie
Sto roků samoty a kniha
Jako u každé knižní adaptace se skloňuje věrnost předloze. Autoři neriskovali snahy vnést do kanonického díla zásadnější novátorství, což hrozí nemilosrdnou kritikou fanoušků i recenzentů (Prsteny moci by mohly vyprávět). Zatímco v době vzniku knihy, tedy v revolučních 60. letech, se Sto roků samoty stalo zakládajícím dílem tzv. magického realizmu, dnes je motiv míchání fantastických prvků s každodenností mnohokrát vypraným prádlem.
Přesto tvůrci obnovují tento motiv na televizní obrazovce s chutí jakési zapomenuté krásy. Seriál po celou dobu působí velmi originálně. Vypravěčský princip magického realismu, dnes častěji definovaný jako tzv. urban fantasy, je totiž v seriále sladkým kořením z exotických krajů, na kterém se sice nešetřilo, ale přesto není hlavním chodem.
K obrazovce přilepí primárně filmařský um tvůrců. Jen za pomoci epizodního předčítání z knihy charismatickým hlasem vypravěče dokáže „efektivní“ švenkování kamery zcela srozumitelně a líbivě posunovat děj napříč řadou let. Skoky v chronologii vypravování dopředu i zpět v čase jsou tak naprosto stravitelné a neruší ve sledování.
Sto roků samoty na Netflixu září
Za co filmařům patří opravdové smeknutí kloboukem v rámci žánru osmihodinových filmů na Netflixu je intenzita vypravování. Děj se neustále vyvíjí kupředu a nenajdeme zde snad ani vteřinu hluchého místa. Netflixovské seriály s intenzivně propojeným dějem, který je přiblížil od typických seriálů k filmům, někdy hřeší na to, že by bylo lepší, kdyby stopáž zůstala do dvou hodin obvyklých celovečeráků.
Pro Sto roků samoty to rozhodně neplatí, během sledování divák zapomíná i mrkat víčky. Až překvapí, že první ohlasy se shodly na velmi pomalém tempu. Možná je tím myšlena absence výbuchů marvelovského střihu nebo jen epizodnost krvavých scén, ale děj se od počátku vyvíjí velkou rychlostí. Mrknutím kamery se vymění dětský herec za dospělého, takřka každou větou se děj posouvá dopředu, a to vše v záplavě barev propracovaného obrazu.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Recenze: Série, kterou sjedete klidně na jeden zátah. Banka v obklíčení zaujme nejen fanoušky Papírového domu
Co se však při převyprávění příliš přenést nepodařilo, je niterná psychologizace postav, na které Marquez stavěl. Herci jsou skvělí, ale jejich vnitřní pochody jsou pohlceny okolím, a tak proč postavy něco dělají a pak otočí o 180 stupňů, si často musíme domýšlet, i když se hlas vypravěče marně snaží. Některé věci zkrátka patří spíše do literatury než na filmové plátno a je to zcela v pořádku.
Zdroj: autorský text, recenze
