Spletitý dokument Netflixu Misha a její vlci (Misha and the Wolves) vypráví neuvěřitelný příběh přeživší holocaustu, který se nakonec ukázal jako jedna velká lež. Přes to se stal kdysi v knižní podobě prodávaným bestselerem.
Misha Defonseca v Den památky obětí holocaustu v roce 1990 odhalila veřejnosti svůj neuvěřitelný příběh. Vyprávěla, jak utekla z náhradního domova v Belgii poté, co nacisté zadrželi její rodiče, přes vyčerpávající odyseu, jak šla jako dítě pěšky napříč okupovanou Evropou až potkala divoké vlky, s kterými se sžila.
Její životní příběh byl plný tragédie a skvělý pro knižní i filmové zpracování, kterých se také dočkal. Její memoáry Misha: Memoire of the Holocaust Years měly obrovský úspěch. Dokonce dostala nabídku od Oprah a Disney.
Později se ale objevilo podezření, že její příběh nemusí být pravdivý, což se nakonec i potvrdilo. Sporná a zdánlivě chamtivá Misha opustila a zažalovala malou americkou nakladatelku Jane Daniel, protože vše nešlo tak rychle, jak si zřejmě myslela. Ta následně čelila finančnímu krachu. Ovšem nechtěla se vzdát tak snadno a její vyšetřování nakonec odhalilo, že na fascinujícím příběhu Mishy něco nesedí. Za pomoci genealožky objevila spoustu zásadních nesrovnalostí.
Foto: Netflix 
Foto: Netflix
Sam Hobkinson, režisér dokumentu Misha a její vlci, byl okamžitě příběhem Defonsecy fascinován. „Před šesti lety jsem na celou tuto záležitost narazil v krátkém článku v britských novinách,“ řekl Hobkinson pro The Guardian. „Bylo to o probíhajícím soudním sporu v Massachusetts. Přišlo mi to fascinující, protože to ukazovalo i pohled na to, jak a proč věříme věcem, o kterých se říká, že jsou pravdivé.“
Film je jako napínavá reportáž sledující stopu genealogů a dalších samozvaných vyšetřovatelů, kteří hledají fakta. „Chtěl jsem k tomu přistupovat jako k režírování thrilleru. Chtěl jsem, aby diváci zažili tento příběh tak, jak by ho zažili jeho účastníci,“ říká Hobkinson. „Lidé, přátelé Mishy a vydavatelé, všichni byli slepí a nevědomí.“
Zdroje: Dokument Misha a její vlci, The Guardian, The Globe And Mail
