Zaklínač (The Witcher) ve své čtvrté řadě nabídne žně fantasy akce a ansábl skvělých herců. Fanoušci se mohou těšit na pastvu pro oči, zároveň však nelze přehlédnout jistou míru klišé. Není pochyb o tom, že Zaklínač byl jedním z nejambicióznějších projektů Netflixu. Naplnit vysoké ambice není vždy snadné a k internetovým rejpalům se navíc tak trochu přidal i představitel titulní role Henry Cavill.
Ten se prezentoval jako velký znalec díla a netflixovské zpracování mu nebylo po chuti. Je otázkou, nakolik se jeho jazyk začal olizovat po milionech z filmového Supermana, jak se nakonec ukázalo. Nicméně výsledkem bylo angažování Liama Hemswortha.
S Hemsworthem čtvrtá řada Zaklínače neutrpěla
Mladší bratr slavného avengerovského herce zapadl do přelomové čtvrté řady tak hladce, že by tento proces mohl posloužit jako vzor k výrobě toho nejhladšího toaletního papíru. Navíc dodal tvůrcům odvahu k lehkému experimentování s tím, jak změnu vysvětlit, a tak vymysleli první a skoro poslední scénu s vyprávěním Geraltova příběhu ex-post, o které jsme už psali.
Ačkoliv pochopitelně přímo nekopíruje knižní předlohu, i tak vzdaly tyto scény jakýsi holt postmodernímu experimentování Andrzeje Sapkowského v jeho pentalogii o zaklínači.
Už před první klapkou, v níž někomu či něčemu bělovlasý řezník z Blavikenu pustí aortou, bylo jasné, že celý seriál budou doprovázet diskuze o tom, jakým způsobem se tvůrci budou držet předlohy.
Mnohé zde najdeme a leccos bylo transformováno pro potřeby seriálu. Nejinak tomu bylo i u čtvrté řady. Vzhledem k rozvláčnosti, s níž Sapkowski psal prostřední část celé série, příhodně tvůrci vsadili na rychlost vyprávění a akční složku. Ta dostala v poslední sérii asi nejvíce prostoru. Geralt se svojí družinou se zapletou do nejedné potyčky a vrcholem je pak čarodějnická bitva, kterou si každý milovník tradiční fantasy řádně vychutná.
Pochopitelně je nutné přivřít oko nad dílčími nelogičnostmi. Pokud chce někdo svižně vyprávět, navíc v netflixovském střihu několika málo epizod, je obtížné do světa divoké magie vnést dokonale smysluplný řád.
Fantasy žánr na Netflixu opět uspěl
Děj pak posunují rozpravy postav, které umí rozproudit emoce a nabídnout některé klíčové myšlenky původního díla. Ve scenáristické rovině je patrná zkratkovitá rovina, ale charisma skvěle utvořeného hereckého ansáblu dokážou mezeru hezky zacelit. Hemsworth ukázal, že nemá menší charisma než Cavill, Anya Chalotra jako Yennefer je výkladní skříní seriálu od počátku, Joey Batey pobaví i dojme svým zpěvem barda Marigolda a sestavu navíc tentokrát vyšperkoval Laurence Fishburne z Matrixu.
Líbit se musí i Freya Allan v roli Ciri, která byla hlavní postavou Sapkowského románu, kdy oproti povídkám byla důležitější figurou než Geralt. Podobně jako v knihách je i ve čtvrté řadě její linka paradoxně tou nejslabší. Je z drtivé většiny postavena na otřepených klišé, jen zasazených do fantasy světa. Naštěstí v seriálu zabrala jen kousek, a nechala tak dostatek prostoru pro klasickou družinovku pod vedením zachmuřeného Geralta a řádění čarodějnických kolegyň Yennefer.
Pro milovníky klasického pojetí žánru zkrátka svátek za 9 bodů z 10. Ale spravedlivě musíme ubrat 2 stupně směrem k ostatním divákům Netflixu, kteří při sledování vlajkové lodi streamovacího giganta asi nedojdou plnohodnotného naplnění vysokých očekávání.
Zdroj: Autorská recenze
