Doba, kdy vysokorozpočtové blockbustery byly lákadlem kin, je pryč. Novinka od Netflixu s názvem Pasáž (The Electric State) vypraví sci-fi příběh odehrávající se v devadesátkách natočený za pořádný ranec dolarů. Kromě retro vizuálu však zůstala u dobově plochého vyprávění a je otázkou, jestli platforma u předplatitelů vychovaných na zcela odlišném přístupu k televizní zábavě s tímto pojetím může uspět.
Když ve slavné dekádě po pádu železné opony přišel do kin kasovní trhák z USA, dlouho se o tom mluvilo. Když ti méně šťastní snímek shlédli s dvouletým zpožděním na nejmenované soukromé televizi, neváhali zážitku obětovat sobotní večer. Někde vzadu však škrábala myšlenka, že dějový oblouk opěvovaného hollywoodského bijáku je poněkud nerealistický a možná také trochu pohádkově plochý.
Na letenky za oceán nikdo neměl, tudíž nezbývalo než této podobě amerického ráje věřit. Podobně si lidé mysleli, že rychlé občerstvení z McDonaldu je vlajkou moderní gastronomie a přináší světlé zítřky do postkomunistické šedi.
Nový netflixovský blockbuster má nyní ukázat, že streamovací král umí nejen dělat revoluci v seriálovém byznysu, ale také natočit celovečerní klasiku. Aby o tom nebylo pochyb, obrátil se v Pasáži do zlaté éry 90. let.
Sci-fi snímek se odehrává v alternativní realitě plné myslících robotů. Jenže třicet let starý vizuál není to jediné, co přenáší diváky do časů zašlého věku. Velmi klasicky je pojatý i děj, postavy, práce s emocemi nebo humorem, zkrátka vše. Jenže současné publikum už nějakou dobu žije v 21. století. Tedy alespoň jeho část.
Jenže právě tito lidé si užívají výdobytky modernity neznámé na konci minulého století, jakými jsou internet a streamovací televize. Své místo na slunci si Netflix našel do značné míry právě popřením klasických pohádkových syžetů, které pasoval do napínavých seriálů, pro něž se rychle uchytila charakteristika takzvaných „osmihodinových filmů“.
Nostalgie mlsným jazykům stačit nebude
Pokud si divák pustí Pasáž s vědomím toho, že se dívá na největší klasiku „filmového amerikanismu“, může se u novinky klidně dvě hodiny nenáročně povalovat. Nostalgický vizuál minulé éry je doplněn roztomilými roboty, kteří se „nečekaně“ ukážou lidštější než někteří zlí lidé.
Jediným peprnějším momentem je tvůrčí hra s aktuálně diskutovaným problémem digitální demence a lidí, kteří ve světě sociálních sítí zapomínají, že opravdový život je nenahraditelný. Myšlenka je vtipně zakomponována do oněch devadesátek, kdy mobily s internetem ještě nebyly.
Otazníky však visí nad tím, jestli diváci narozeni po přelomu milénia myšlenku pochopí v celé nostalgické šíři. Pro milovníky prosté zábavy amerického střihu v naivních barvách jde o klasický rohlík k snídani. Nemáme ho na talířku poprvé, ani není našim nejoblíbenějším jídlem, ale prostě si ho dáváme, protože je to stará dobrá klasika.
Za rohlík se, jak známo, nedává ani Michelinská hvězda ani Oscar, přesto má řadu konzumentů. Netflix si však renomé nevydobyl pečením rohlíků. I když je nyní už skutečně masovou zábavou pro všechny věkové kategorie, možná servírováním riskuje hněv mlsných jazyků svých tradičních uživatelů. Devizou streamovacích platforem je sice možnost výběru, ale někteří uživatelé mají tendence přehlédnout složení nabídky na cedulce a pak s břichem plným všedního pečiva otravovat s tím, že pekař zkazil celé menu.
Zdroje: Autorský text
