Na Netflixu momentálně boduje dojemný rodinný snímek Spolu, ve kterém i přes devastující vzhled zazářila herečka Veronika Žilková. Za 40 let své kariéry přečetla hromady scénářů, avšak tento ji zcela uchvátil. Během rozhovoru nám vysvětlila, z jakého důvodu, a také prozradila, zda na sebe její děti žárlí a kde získala praxi potřebnou právě k roli mámy, která má postiženého syna.
Co říkáte na to, že na Netflixu je teď hodně dobrých českých snímků a že tam přibyl i film Spolu?
Mám obrovskou radost, že se film Spolu dostane na Netflix, protože ho hodně sleduju. V podstatě každý večer usínám s Netflixem a hrozně jsem si přála, abych tam jednou měla nějaký film, který jsem natočila v poslední době. Vůbec jsem nečekala, že se zrovna tomuto filmu, který nemá atraktivní téma a není to ani komedie nebo romantický či akční snímek, ale psychologický film se závažným tématem, dostane tolik pozornosti, že bude na Netflixu. Je to vlastně vztahový a rodinný film. V kinech byl velmi navštěvovaný a teď, když byl v televizi, dočkal se od diváků velmi kladných reakcí. Takže je to pro mě takové velké povzbuzení, že se nemusí točit jen divácky atraktivní témata, ale že i film, jenž má lidské a hluboké téma, může být pro diváky atraktivní.
Co jste říkala na scénář, když jste ho poprvé četla?
Když jsem ten scénář dostala, přečetla jsem ho jedním dechem a řekla si, že je to jeden z nejlepších scénářů, který se mi dostal do rukou. Herečkou jsem už 40 let, takže jsem těch scénářů přečetla hodně a tentokrát jsem byla opravdu unesená. Navíc jsem matka a vychovala jsem šest dětí. O jedno jsem přišla, to mi zemřelo. Jeden z mých synů byl velmi vážně nemocný, takže jsem osobně zažila ten vztah s troškou nespravedlivé mateřské lásky, kdy se matka věnuje víc synovi, který má nějaké znevýhodnění v životě, versus ty zdravé děti… Tak jsem to osobně i zažila.
Spolu se Štěpánem Kozubem a Kamilou Janovičovou jste působili jako opravdová rodina. Jak jste docílili té skvělé chemie?
Myslím, že to bylo tím, že to pan režisér dobře vybral. My sami jsme mezi sebou nevybírali. Já jsem vlastně ani jednoho neznala. Poznali jsme se až na natáčení, takže jsme se seznámili pár minut před první klapkou. Režiséři David Laňka a Martin Müller si nás prostě správně vybrali a poskládali. Mysleli i na chemii, takže jsme se k sobě hodili jako rodina. Myslím si, že to má velkou přidanou hodnotu i v tom, že Štěpán i já jsme byli vnímáni jako komediální herci. Také myslím, že od režisérů bývá odvážné obsadit někoho, kdo je často vídán v té lehčí poloze, a o to víc má potom šanci zaujmout ve vážné poloze. Tohle jsem vlastně zažila už, když jsem s Bolkem Polívkou točila Zapomenuté světlo, kdy on hrál vážnou roli faráře a byl to tenkrát taky fenomenální úspěch. Možná právě proto, že všichni čekali, jak se s vážnou rolí jako komik vypořádá.
Jak jste se na roli matky autistického syna připravovala? Byla jste v kontaktu s osobami trpícími autismem?
Upřímně řečeno, Michal není čistý autista. Jak je z děje jasné, tak jemu se to stalo následkem dlouhého bezvědomí po úrazu. Já mám takový případ v rodině, je to vlastně takové kombinované postižení. Štěpán Kozub navštěvoval autistické centrum, ale já jsem to z rodiny znala hodně z blízka. Takže, když se mě někdo zeptal, jak jsem se na roli připravovala, tak jsem odpovídala: „Vlastně od prvního porodu před 38 lety.“ Jakmile se stanete matkou, tak se připravujete na roli matky.
Tereza na Michala žárlila. O vás je známo, že máte hodně dětí. Dokonce jste si dvě osvojila. Neřešila jste i vy tu dětskou žárlivost a soupeření o pozornost mámy?
Myslím, že tohle je velmi běžné ve všech rodinách, že mezi dětmi panuje řevnivost. A můžou být všechny zdravé, není tam potřeba nějakého handicapu. Řekla bych, že ani ta moje postava matky nenadržovala Michalovi, akorát Tereza z pohledu zdravé holky měla pocit, že mu máma věnuje větší pozornost. Ona ale určitě milovala oba dva stejně. Zákony matky Murphyové, což jsou takové legrační zákony o mateřství, říkají: „Nikdy nenalijete dvěma dětem stejně šťávy.“ Sourozenci mají mezi sebou vždycky takovou přirozenou rivalitu či řevnivost. Nebo chtějí tu matku jenom pro sebe. Takže to je běžný jev v každé rodině. Musím říct, že i moje nejstarší dcera Agáta občas žárlí na mou nejmladší dceru Kordulku. Ale myslím si, že to je prostě projev zdravě fungující rodiny, nenazvala bych to řevnivostí.
Ve filmu vyhlížíte spíše zanedbaně a strhaně. Prostě žena, co na sebe nemá čas. Jaký to byl pocit změnit se z elegantní a mladistvě působící ženy v ustaranou matku bez make-upu a pořádného účesu?
Tehdy jsem měla vlasy téměř bílé a měla jsem odrosty, protože jsme se domluvili, že takhle se projeví, že ta matka na sebe nemá čas. A jestli mě trošku líčili, tak to mě spíš devastovali, neboť mi přidávali kruhy pod očima. Samozřejmě, že herec se musí proměnit v postavu, kterou hraje, aby byl hodnověrný. Když jsem se sama na sebe dívala v kině, tak jsem si říkala: „Chudák ta matka. Ta teda vypadá!“
Sice jste to už nakousla, ale dokážete si představit, že byste skutečně vychovávala dítě s autismem nebo s nějakým postižením?
Jak už jsem řekla, jedno z mých dětí má také celoživotní zdravotní problém, takže ano, dokážu. Navíc mám v blízké rodině dítě s obdobným postižením. Nicméně mateřská láska miluje všechny děti. Ale teď ještě k té praxi, nebo kde jsem získala takový ten odborný výcvik. Než jsem šla na divadelní fakultu, studovala jsem psychologii, takže jsem několikrát trávila prázdniny v ústavu sociální péče, kde byly děti i s mnohem větším postižením. Proto jsem si jako coby bývalá zdravotní pomocná síla pamatovala, jakým způsobem s nimi jednat a zvládat třeba jejich záchvaty vzteku. Jezdila jsem do ústavu sociální péče, kde tehdy pracovaly řeholní řádové sestry a od nich jsem se naučila, jak se vlastně matka nebo pečující člověk má stavět ke světu, který není úplně – já nechci říkat normální – ale normální k tomu konvenčnímu světu.
Vaše filmografie je bohatá a o divadle ani nemluvím. Na čem pracujete nyní? Točíte něco zajímavého? Kde vás mohou vaši fanoušci vidět?
Za 14 dní bude mít v divadle Broadway premiéru velmi zajímavá hra. Je to vlastně intelektuální komedie nebo intelektuální komediální revue. Jmenuje se to Já, diktátor a je to hra, kterou režíruje jeden z největších českých divadelních režisérů Vladimír Morávek, jenž byl léta šéfem Divadla Husa na provázku. Tu hru napsal Lukáš Pavlásek a je o fenoménu strachu, diktátorství, o tom, co nás v tuhle chvíli na celém světě trápí, což je strach ze 3. světové války. Stejně jako Vest Pocket Revue v Osvobozeném divadle vznikla jako jakýsi protest proti diktátorovi Hitlerovi, tak tahle hra vznikla jako protest proti současnému diktátorovi. Nejen proti současnému, ale obecně proti tomu fenoménu totalitního politického systému. Kdo zná Vladimíra Morávka, tak jsou to obrovské obrazy, obrovské psychické vypětí. Zároveň je to revue ve stylu Osvobozeného divadla, takže jsou tam písničky, které napsal František Táborský z kapely Chinaski, a velmi vypjaté scény. Je to vlastně o diktátorovi v zákulisí. Lukáš Pavlásek je tady také vlastně komik ve vážné roli, podobně jako Štěpán Kozub ve Spolu. Já jsem v tomto představení i dramaturg, takže jsem dávala dohromady tým. Lukáš napsal, že když diktátorovi došly zbraně, tak vytáhl rezavé tanky. A před pár dny bylo v tisku, že Putin otevřel armádní muzea a vytáhl staré zbraně, tanky ještě z doby Stalina, a uvedl je do chodu. Je hrozné, když komedie s tou skutečností takhle zarezonuje. Pak se leknete, jelikož to myslíte jako vtip, a ono se to za pár týdnu stane skutečností. Já ve hře hraju všechny ženy toho diktátora. Od psycholožky přes učitelku a jeho chůvu, až po jeho erotický symbol. Jinak do kin se pomalu chystá film, který jsem točila o prázdninách s režisérkou Beatou Parkanovou. Ta režírovala snímek Slovo, který vyhrál na karlovarském festivalu. Ten náš film se jmenuje Světýlka a je to zase strašně zajímavý psychologický film zprostředkovaný očima pětileté holčičky, která zažívá den, kdy se jí rozvádějí rodiče. Já tam hraji její babičku, vlastně s tou holčičkou trávím ten den.
Zdroj: Autorský rozhovor s Veronikou Žilkovou
