Na závěr roku přišel Netflix s ambiciózním filmovým projektem Poštovní prapor (Six Triple Eight) a pokusil se překvapit v námětu, který je možná tím vůbec nejčastějším ve filmové historii. Přesto v druhé světové válce našel slepé a přesto velmi důležité místo.
Novinka na Netflixu o jednotce černošských žen v soukolích druhé světové války se jednoznačně veze na vlně zpracování role marginalizovaných společenských vrstev v historii. Tentokrát se kola této otázky otáčí v kontextu největšího válečného konfliktu světa, kdy ani znalci často netuší, že americká armáda disponovala podpůrnými ženskými prapory. Jeden z nich byl dokonce tvořen pouze ženami afroamerického původu.
Neotřelý námět
Zřetelnější by bylo použít trošku hraniční označení „černošky“, jelikož samotný film pracuje s tímto označením a kulantnější modernější variantu „Afroameričanky“ zcela v souladu s dobou v podstatě vynechává. Nicméně už úvodní scéna prozradí, že originalita a odvaha námětu nebude zcela korespondovat s tvůrčími postupy.
Na začátku si diváci ihned vzpomenou na Zachraňte vojína Ryana a brutální umírání vojáků při vylodění v Normandii. Mnoho bojových scén Poštovní prapor nenabídne a v té největší, úvodní, trochu bije do očí ústup od reality k efektivitě filmových jatek. Jako obvykle, chtělo by se říci. Podobně jako v „Ryanovi“ i tentokrát vše začíná dopisem, možná šlo i o záměrný popkulturní odkaz.

Celý příběh boje se všudypřítomnou rasovou segregací je vyprávěný v klasickém aranžmá. Nechybí romantická vedlejší linka a charaktery hlavních hrdinek jsou jak přes kopírák obroušený používáním v každém druhém filmu. V ambiciózním snímku tak cítíme spíše schematičnost Hollywoodu, než punc novoty s nímž prokopl dveře stojatých vod Netflix.
Plnotučný doják
Na čem se nešetřilo je patos. Tvůrci zcela jednoznačně vsadili na to, že Poštovní prapor bude poctivý doják. To se jim podařilo na výbornou. Kdo u filmu rád potlačuje dojetí a maskuje slzy na krajíčku, ten by neměl zaváhat. Hrubý americký patos je totiž v uvěřitelných historických kulisách, jimž nechybí námětová neotřelost, což je opravdu hodnotná kombinace.
Film je taky krásně barevný a nabídne opravdu plnotučnou atmosféru Ameriky 40. let propracovanou do nejmenšího detailu. Filmová barevnost obrazu je někdy vnímána jako trochu laciná finta na diváka, ale v případě Poštovního praporu naprosto zbytečně.
Snímek je tak ve výsledku poctivým kusem filmařiny, který zaslouží ocenit především za neotřelý a záslužný námět. Podobných kousků vzniká opravdu hodně, tudíž přijít s něčím novým, chce opravdu fištrón. Výsledný dojem odráží klasické pojetí, ale když se povede dojímavá klasika, tak na obrazovkách svou stopu zanechá.
Zdroje: autorský text