Film Co jsme viděli, co jsme slyšeli (Things Heard & Seen) je z části horor a z části pohled na rozpadající se manželství. Tyto dva zdánlivě odlišné žánry do sebe nakonec překvapivě efektně a chytře zapadají.
Film začíná scénou z roku 1980. Muž vejde do dřevěného domu na statku a vidí, jak ze stropu kape krev. Svou malou dcerku najde si samotnou hrát v obývacím pokoji. Stalo se něco hrozného? Komu a proč?
Následně se přesouváme v čase zpět až na Manhattan, kde George Claire (James Norton) a jeho manželka Catherine (Amanda Seyfried) slaví narozeniny své dcery Franny. Vypadají jako šťastný pár, který čeká vzrušující budoucnost.
George právě nastoupil jako asistent profesora umění na malou univerzitu svobodných umění na severu státu. Catherine je zkušenou restaurátorkou umění. Rozhodne se ale vzdát své kariéry pro dobro manžela a vydává se společně s ním vstříc dobrodružství v malém městě.
Usadit se na tomto místě je však náročnější, než si Catherine představovala. V novém domě najde znepokojující předměty, které po sobě zanechali předchozí majitelé. Zdá se, že tam ale nezůstaly jen předměty… Lampy blikají, elektřina bzučí a éterické paprsky světla procházejí okny a stěnami. Dům má temnou historii, kterou George své ženě tají. Ta se však rozhodně minulost nemovitosti prozkoumat.
Film je založen na knize Elizabeth Brundage z roku 2016 All Things Cease to Appear a režírují ho manželský tým filmařů Shari Springer Berman a Robert Pulcini. V rozhovoru pro Time Berman uvedla, že ji příběh přitahoval kvůli schopnosti autorky vykreslit realitu manželství i nadpřirozeno bezprostředně vedle sebe.
Pozor, následující pasáž obsahuje spoilery!
Některé pasáže se v knize a filmu liší. Některé dokonce chybí. Elizabeth Brundage se například více věnuje historii domu a dopadu vraždy Catherine na život její dcery. Poslední část příběhu se odehrává o deset let v budoucnosti, v roce 2004, kdy je Franny telefonicky kontaktována, že se musí vrátit domů, protože farma byla nakonec prodána.
V dětství byly její otázky ignorovány a ani v dospělosti jí na ně nikdy nikdo neodpověděl. Nikdo z otcovy strany nemluví o její matce. Na konci románu Franny touží po matce, a je rozrušená tím, kolik si toho nepamatuje z části života, kterou spolu prožily.
Kniha volně vychází ze skutečnosti
Inspirace pro román pochází z doby, kdy žila autorka v New Yorku se svou rodinou. Její manžel zde začal vykonávat lékařskou praxi a ona se starala o starý dům, který si pronajali. Brzy však zjistila, že v domě nejsou tak úplně „sami“. Její dcery, kterým bylo tehdy šest a tři, začaly vyprávět příběhy o tom, že v domě žijí duchové. Konkrétně o třech dívkách, které tam zemřely při požáru.
„Znaly podrobnosti, které jejich fantazie nemohla dát dohromady, včetně jmen duchů a historických podrobností o starém mlýně se zkaženou vodou,” napsala Brundage na svůj web. „Jednou v noci se má mladší dcera doslova smála něčemu, co se pohybovalo po místnosti. Ukázala na to a chichotala se. Já jsem to neviděla, ale cítila jsem to,“ uvádí.
Po nastěhování prý dokonce soused Elizabeth Brundage varoval, že v domě straší a jeho poslední majitel se kvůli tomu odstěhoval. „Na Halloween jsem zapnula počítač a tiskárna začala tisknout hlavu kostry. To bylo ještě v době před internetem. Jediná věc, která prošla počítačem, byla elektřina,“ řekla Elizabeth Brundage v rozhovoru s Mom Advice.
Na těchto osobních zkušenostech s duchy byla následně založena její kniha. Inspirována ale byla také vraždou Cathleen Krauseneck z roku 1982. Žena byla nalezena mrtvá ve své ložnici se sekerou v hlavě, zatímco se její tříletá dcera pohybovala v jiné části domu. Brundage se nedávno svěřila Democrat & Chronicle, že jí znepokojivé informace o případu nedaly spát. Především doba, kdy byla holčička dlouhé hodiny s matkou sama doma.
